Přímá řeč
Přímá řeč je vždy ohraničena uvozovkami a vyjadřuje, co přesně někdo říkal, křičel nebo klidně i šeptal. Je to doslovné přepsání jeho řeči. Pokud bychom přepisovali větu do komiksu, přímá řeč by byla tím, co by se objevilo v bublině.
Uvozovací věta uvozuje přímou řeč, nějakým způsobem ji v textu uvádí. Jsou to věty typu řekl, zeptal se, zvolal, odpověděl. požádal apod. Uvozovací věta nám říká, kdo a jak mluví.
Na začátku přímé řeči musíme vždy napsat velké počáteční písmeno.
- „Dobrý den!“ pozdravil Jeník vesele a vstoupil do obchodu.
Jestliže následuje za přímou řečí uvozovací věta, nepíšeme na jejím konci nikdy tečku. Místo tečky píšeme čárku. S tím souvisí i to, že na začátku uvozovací věty píšeme malé písmeno.
- „Tak už jsem konečně doma,“ zaradoval se pocestný.
I v případě, že končí přímá řeč otazníkem nebo vykřičníkem, píšeme na začátku uvozovací věty, malé písmeno. Pokud uvozovací věta stojí za přímou řečí, kterou uvozuje, nikdy nezačíná velkým písmenem.
- „Jak se máš?“ zeptala se mě starostlivě matka.
Jak už jsme si řekli v předešlém případě, přímá řeč začíná vždy velkým písmenem. Uvozovací věta je od ní oddělena nejen uvozovkami, ale také dvojtečkou.
- Babička pravila: „Chlapče, podej mi šití.“
Uvozovací věta může ale klidně malým písmenem začínat, i přestože stojí před přímou řečí.
- Přišel za mnou a zeptal se: „Proč jsi dorazil až teď?“
Pokud je přímá řeč rozdělena na dvě části, druhá část už velkým písmenem nezačíná. Navíc platí pro první část přímé řeči to, že nemůže končit tečkou. Vložená uvozovací věta začíná malým písmenem.
Za uvozovací větou píšeme čárku!
- „Karkulko,“ oslovil holčičku vlk, „kampak jdeš?“ „Nevím,“ ozval se Patrik, „proč bych nemohl jít taky.“
- „Hurá,“ křičela nadšeně Zuzka, „začaly prázdniny!“
